Bloudil jsem úpatím duhových hor

a tam u cesty, pod listem osiky

cosi se třpytilo.

Snad odlesk křemene,

nebo kapka ranní rosy

uvízlá v kalíšku konryhele.

Cosi mi říkalo,

– nebuď tak přízemní. –

A hle,

pár hvězd tam v ranním rozbřesku

se skvěl a osvěcoval den.

Pod listem osiky

dvě malá sluníčka tu našla útočiště.

Hned se mi šlo veseleji.