Bloudil jsem úpatím duhových hor
a tam u cesty, pod listem
osiky
cosi se třpytilo.
Snad odlesk křemene,
nebo kapka ranní rosy
uvízlá v
kalíšku konryhele.
Cosi mi říkalo,
– nebuď tak přízemní. –
A hle,
pár hvězd tam v
ranním rozbřesku
se skvěl a osvěcoval den.
Pod listem osiky
dvě malá sluníčka
tu našla útočiště.
Hned se mi šlo veseleji.