Tón harfy prostupuje prostor

a do ticha ozývá se zvuk libé hudby.

Nikdo zde,

jen vítr pohrává si s vinutím kovu

napnutým mezi rámem nástroje.

Kdo rozezněl ho

a co je příčinou toho zvuku,

kdo udává rytmus

a jak to, že náhle utichá?

„Jsem zde, tvá múza.“

A čí je pohled ve tmě

a komu je určen

a proč je tak pronikavý?

„Zavři oči

a nezbude z něj,

než vzpomínka.“

Ticho, napjaté

mezi dvěma lidmi

náhle přeruší zvuk hoboje,

zvuk velmi hřejivý

a drásavý zároveň.

Ten pohled zmizel

i když nevnímám ho fyzicky,

vím že slábne.

Hoboj, flétna, housle, kotle,

vše splývá

v jeden mocný chaotický klastr!

Ach prosím, dost, dost

prosím, přestaňte!  —

Nevnímám dále nic…

Jak toužím po tichu,

třeba napjatém, ale po tichu.

Po prostoru bez hudby,

bez nálady, bez citu.

Ale nejde to.

Mé srdce by muselo být z kamene.

A to jaksi není.

Je jenom opatřeno zámkem.

Zámkem tak mocným

a já nemám klíč.

Můj klíč je tam.

Tam venku.

Připraven pro tebe má drahá.

Tak ber,

nebo nech být…