Vprostřed stráně mezi lípy

divá žena z jitra spěje.

Nedbá rosy na krůpěje,

její muž se drží pípy.

Spěchá, kdes stavení sivé,

k pahorku se blíží zrovna.

Co pohání ženy divé?

Mezi stromy sokolovna.

Pod oknem se vilně krčí,

rouška halí kostné skráně.

Merčí pohyb, stále mlčí.

Svalů hory, kouká na ně.

Hlavu sklonil, pasem houpnul,

do dlaní si plivnul směle.

Soustředěně prsty loupnul,

do toho se vložil cele.

Potom čapnul těžkou činku —

Tu povídá: „Jejda! — Synku!“—

Zátěž letí rázem k zemi

sokol je jak opařený

sokol je jak po výbuchu

marně lapá v čerstvém vzduchu.

Oknem proti slunci z rána

postava divná se kývá.

Háv černý má jako vrána.

Proboha, smrt naň se dívá.

Sotva z limbu uvstal záhy,

ptal se po příčině vzruchu.

Hledá sobě doušek vláhy

To ho netrklo, ni v duchu.

Ne smrt, ale naše Slávka

cvičence včil vylekala.

Velké lásky mocná dávka

na pomoc mu přispěchala.