Seděl jsem jednou na větvi

staré košaté lípy

hleděl jsem k nebi

a pozoroval vlaštovky,

jak svými hbitými křidélky zabírají

o chladný vzduch tam nahoře.

Seděl jsem na větvi lípy,

nasycen barvami všech listů,

stébel pšenic, ba i balvanů,

nevěda nic o prapůvodu růstu

a větev pode mnou se třásla.

Sto let už minulo.

Stovka prapodivných roků

pro jejichž minulost jsme rostli.

Dnes denně slýchám zpravodaje,

jak píší svoje eseje

z povrchu cizích planet

vzdálených neznámých světů,

ale jsou opravdu tak cizí?

Nebo se vlivem veršotepců

zračí jak na hladině jezera

skály rozpukané?

Či snad se tito paparazzi

stávají přes noc fantasty?

Tehdy,

před sto lety jsem jen tušil,

že motýl vylétá vždy

z útrob malé kukly.

Že perlorodka žije v řece. —

Že svět je z dálky modrý

o tom jsem pouze snil.

A větev pode mnou se praskla

a zahubila chlapce.

Díky Newtonovi už víme proč.