Když jsem šel domů z práce,

uviděl jsem motýla.

Seděl na zídce před parkem,

neměl křídla

a slzy stékaly po jeho tváři.

Slitoval jsem se

a půjčil mu svůj kabát.

Obnošený kabát,—

elegantní kabát,—

kabát, který byl propocený k pláči.

Možná, že nad ránem

seděl na okvětním lístku,

pil sladký nektar,

kdo ví.

Osud lze věštit z okvětí,

jak se to tak dělává.

A tu místo lístku

křídlo vytrhneš.

Možná však jenom křídla

odložil přes noc na věšák,

jako odkládá se kabát.

Měl jsem mu poradit

kde najde květinu,—

překrásnou květinu,—

rozkvetlou květinu.—

Myslel jsem, že hledá křídla,

přitom plakal

nad mým propoceným kabátem.

Nad kabátem, který se toulal světem.

Nad prázdným kabátem.

Ten motýl neletěl tudy nadarmo.

Letěl, abychom mohli pochopit,

abychom mohli vědět,

abychom mohli milovat.