Představte si místnost se čtyřmi stěnami.

Do té místnosti vedou dveře,

nebo se do ní může vstoupit po žebříku,

či poklopem v podlaze.

Ta místnost může mít okna, ale nemusí,

ba nemusí mít ani žádné stěny.

Dokonce strop ani podlahu mít nemusí.

To však je nyní podružné.

Uprostřed této iluzorní místnosti stojí stůl.

Takový stůl, ke kterému se každý rád posadí.

Poctivý stůl, jen je z laciného dřeva.

A na tom stole stojí váza.

Váza z nepříliš kvalitní hlíny,

ovšem rukodělně pěkná, umě zpracovaná.

Ta váza má jednu malou vadu.

Na jejím podsaditém břichu vznikla puklina.

Voda v ní nikdy nezůstane déle,

nežli kos zazpívá svou píseň a odletí.

Pokud by mohla mít ta váza touhu,

toužila by po květině,

ale každá květina do ní vložená,

ať už náhodně či s úmyslem,

do druhého dne by uvadla.

K čemu je krása bez života, bez vůně?

Je na každém, jak s vázou naloží.

Někdo to předem vzdá a řekne si:

„Oh co, váza sama osobě je pěkná,

nechme to tak.“

Jiný se snaží marně jílem zalepit puklinu.

Voda časem jíl odplaví

a pouze prodlouží trápení květiny.

Někdo chce starou vázu

nahradit zcela novou vázou z křišťálu.

Odrazy slunečních paprsků

od hran broušeného skla

hází na stůl všechny barvy duhy.

Ale co prostá květina?

Není snad její skromná krása

přebita krásou vázy?

Nestaví se snad v kontrast

s laciností dřeva stolu,

jehož nohy za ten čas

rozpraskaly vlivem slunce, deště,

nebo větru do bizarních tvarů?

Stůl je zde pro vázu z hlíny,

váza je zde pro květinu

a je mnoho, mnoho podob radosti.