HARBOUR > WRITINGS > THE TEASING LITTLE FLATTERERS
════════════
Jáchym Novotný

The Teasing
 little Flatterers 

Seven-games

EN


The sound of the harp fills the air

and the sweet music echoes in the silence.

No one is here,

only the wind plays with the coiled metal

stretched between the instrument’s frame.


Who set it ringing?

And what is the source of this sound,

who sets the rhythm?

and how is it that it suddenly falls silent?


“I am here, your muse.”


And whose gaze is that in the darkness

and to whom is it directed

and why is it so piercing?


“Close your eyes

and nothing will remain of it,

but a memory.”


Silence, tense

between two people

is suddenly broken by the sound of an oboe,

a sound both very warm

and heart-wrenching at the same time.

That gaze has vanished;

even though I don’t perceive it physically,

I know it is fading.


Oboe, flute, violin, timpani,

everything merges

into one powerful chaotic cluster!

Oh please, enough, enough

please, stop! —


I perceive nothing further…


How I long for silence,

perhaps tense, but silence.

For a space without music,

without mood, without emotion.


But it’s impossible.

My heart would have to be made of stone.

And somehow, it isn’t.

It’s just equipped with a lock.

A lock so powerful

and I don’t have the key.

My key is there.

Out there.

Ready for you, my dear.

So take it,

or leave it…

CS


Tón harfy prostupuje prostor

a do ticha ozývá se zvuk libé hudby.

Nikdo zde,

jen vítr pohrává si s vinutím kovu

napnutým mezi rámem nástroje.


Kdo rozezněl ho

a co je příčinou toho zvuku,

kdo udává rytmus

a jak to, že náhle utichá?


„Jsem zde, tvá múza.“


A čí je pohled ve tmě

a komu je určen

a proč je tak pronikavý?


„Zavři oči

a nezbude z něj,

než vzpomínka.“


Ticho, napjaté

mezi dvěma lidmi

náhle přeruší zvuk hoboje,

zvuk velmi hřejivý

a drásavý zároveň.

Ten pohled zmizel

i když nevnímám ho fyzicky,

vím že slábne.


Hoboj, flétna, housle, kotle,

vše splývá

v jeden mocný chaotický klastr!

Ach prosím, dost, dost

prosím, přestaňte!  —


Nevnímám dále nic…


Jak toužím po tichu,

třeba napjatém, ale po tichu.

Po prostoru bez hudby,

bez nálady, bez citu.


Ale nejde to.

Mé srdce by muselo být z kamene.

A to jaksi není.

Je jenom opatřeno zámkem.

Zámkem tak mocným

a já nemám klíč.

Můj klíč je tam.

Tam venku.

Připraven pro tebe má drahá.

Tak ber,

nebo nech být…